Děláme to v dobrém, ale v podstatě jim škodíme. Batolata se potřebují učit nové věci a potřebují poznávat hranice. Zkusme to jinak!
Není nad vlastní zkušenost
Někdy, když vidím, co se moje dcera pokouší udělat, mám husí kůži. A někdy mám blízko k malému infarktu. Například když jako 18-měsíční lezla po žebříku. Nebo když se ve stejném věku postavila na houpacího koníka v parku a tvářila se, že surfuje.

Vždy si ale řeknu, že ona to potřebuje. Potřebuje se naučit, kde jsou hranice, co se dělat dá a co se nedá, na co kapacitu má a na co ne. Tím, že jí to budu vysvětlovat, její nepomůžu, protože tomu nerozumí. Pokud si to ale vyzkouší, pochopí.

Těmito způsoby většinou batolatům nechtěně bráníme v pohybovém rozvoji:

1. Chytáme jejich, čímž ztrácejí pud sebezáchovy
   Když byla Greta ještě maličká a lóží, paní učitelka v herničke rozložila dětskou posilovnu se žíněnkami, měkkými schody a překážkami. Jako děti začali přelézat, všichni rodiče měli tendenci chytat je. „A teď se všichni postavíme na druhou stranu místnosti a budeme se na děti jen dívat,“ řekla nám.

Bylo neuvěřitelně zajímavé sledovat, jak si ty maličké děti najednou, když tam nebyl nikdo, kdo by je chytil, začali dávat pozor. Některé se před schody zastavili a jednoduše nešly, protože věděli, že ještě není jejich čas. Ty děti na to fakt mají, jen jim musíme věřit.

Pokud je totiž budeme vždy chytat, tak v nich postupně zabijeme tento pud sebezáchovy a později, kolem roku a půl, už nebudou vědět rozlišit, co mohou a co nemohou, protože neznají ten pocit, že jsou na něco samy, a spoléhají se na to , že je vždy někdo chytí.

Všimla jsem si to například na prolézačky. Greta s jedním kamarádem lezla po lanovém žebříku na hřišti. Kamarádovi se šmyklo a automaticky se pustil. Věděl, že jeho máma je tam a chytí ho.

Grete se šmyklo a držela se jako drak, visela jen za ruce a snažila se najít opěrný bod, na který by se mohla postavit nohama. Zdá se mi to jako velmi užitečná dovednost, protože jednou se může stát, že kamarádovu máma nebude nablízku a jestliže on pustí, nedopadne to dobře.

2. Pomáháme, když netřeba
   Gretu zvyknu nechat potrápit se. Samozřejmě ne až do stádia, že řve jako bláznivá a neví, co se sebou. Nechám to zajít jen do takové zdravé frustrace, která ji žene ve snaze učit se nové věci. Pokud ale vysloveně požádá o pomoc, jdu za ní.

Jednou se takto pokoušela vylézt na houpačku, ještě když byla maličká. Přišla tam maminka s o dost větším chlapcem, vyložila ho na vedlejší houpačku a zeptala se mě, jak dlouho nechám to dítě trápit se. Tak dlouho, dokud ji to bude bavit, protože dokud nepláče a nekřičí, tak to asi znamená, že ji to baví. Toto je další věc – často si myslíme, že dítě se s něčím trápí, a přitom jeho ta aktivita baví. Pro dítě to samotné lezení na houpačku je stejně zábavné jako houpání se, pokud ne i víc.

Takto jsem si všimla mnoho věcí, se kterými maminky pomáhají dětem zbytečně. Chodit po schodech, skákat, jít na skluzavku, vylézt na houpačku nebo na koníka, slézt z prolézačky, což považuji za extrémně nebezpečné, protože pokud se dítě naučí vylézt, musí se naučit i slézt. Někdy se totiž může stát, že vyleze, aniž jsme si toho všimli, a nebude vědět sejít dolů.

Když se maminek ptám, proč dětem tak velmi pomáhají, dostanu všelijaké odpovědi. Neboť je to malý. Neboť má krátké nohy. Neboť se narodila zadkem napřed. Neboť mu jdou zuby a je podrážděný. Neboť má alergie.

Respektuji to, ale nevěřím tomu.

Batolata se potřebují učit nové věci a potřebují poznávat své hranice

3. vyvolává strach
   „Spadne!“

„Udeříš se!“

Nebo to nejhorší, co jsem jednou slyšela: „spadl, zlomíš si nohu, půjdeš do nemocnice a budeš tam bez mámy!“

Rozumím, že rodiče to dělají ze strachu, že se dítěti něco stane. Ale takovými řečmi ho mohou odradit od zkoušení nových věcí na celý život. Ten strach v nich totiž může zůstat navždy. A pokud člověk nezkouší nové věci, nemůže se nikam posunout, nemůže nic nového zažít, naučit se. Jaký smysl má takový pasivní život?

4. Pořádáme veškerý čas
   Chceme, aby se naše děti vyvíjely, a tak pro ně chystáme aktivity. Nyní si jdeme číst, nyní jdeme skládat lego, dnes máme takový kroužek, zítra onaký. Řízené aktivity jsou super věc, ale netřeba to přehánět. Stačí na ně pár minut denně, možná půl hodina. Zbytek času by děti měly trávit tak, jak samy uznají za vhodné.