Namísto výchovy v nich vyvoláme pocity studu na celý život.
Děti se učí z toho, jak se chováme, ne z toho, co říkáme. Buďme k nim laskaví a chápme je, pokud totéž vyžadujeme od nich.

„Laskavost začíná pochopením, že všichni bojujeme,“ řekl Charles Glassman. Je to skutečně tak. Každý z nás má své vnitřní konflikty a své malé války v sobě samém, své dilemata a situace, se kterými si dlouho musí dávat rady.

I děti, ačkoli občas máme pocit, že jejich se to netýká. My dospělí si často myslíme, že to, s čím zápasí dítě, je malicherné, nedůležité a rychle to přejde. Mnohem více bychom jim však do života dali, pokud bychom jim tu laskavost projevovali více. Protože dítě se učí z toho, jak se chováme my, ne z toho, co mu říkáme.

Vybavte si v hlavě poslední situaci, kdy se vaše dítě chovalo nevhodně. Například mělo hysterický záchvat, hodilo v hněvu a s pláčem něco o zem, roztaženými jídlo po talíři místo pořádného jedení nebo opakovaně lezlo v botách na gauč, přestože jste stokrát řekli, že se to nedělá a ono jak naschvál to stále opakuje.

Takových situací by každý rodič věděl jmenovat tisíce. Protože to je naprosto normální. Děti se jen učí, jak tento svět funguje, učí se, co se může a co se nedělá, nemají žádné předchozí zkušenosti a prostě nevědí. Tak proč bychom je za to měli okřikovat, trestat a ponižovat?

Celý život v hanbě
Jane Nelsenová postavila svou strategii na mnoha psychologických studiích a na svých několikaletých zkušenostech práce s dětmi a rodiči. Všimla si, že rodiče mají často pocit, že na to, aby se dítě začalo chovat lépe, se musí nejprve cítit hůř.

A tak ho trestají, okřikl, vyhrožují mu z pozice moci, neboť věří tomu, že jejich větší vzrůst a vyšší věk jim dává právo chovat se k těm maličkým lidem dehonestující. Zní to strašně, když si to takto přečtete, však?

Děti se však chovají lépe tehdy, když se cítí lépe. A jak se mohou po křiku cítit lépe? Nelsenová se v knize ptá: „Odkud jsme přišli na tu bláznivou myšlenku, že děti se budou chovat lépe, když se nejprve budou cítit hůř? Vzpomeňte si na poslední situaci, kdy jste se cítili poníženě nebo jste měli pocit, že se k vám někdo choval nespravedlivě. Měli jste chuť spolupracovat nebo se chovat lépe? „

To, co Nelsenová volá vina, stud a bolest, je velmi rozšířená praktika ve výchově. My si to možná neuvědomujeme, ale my děti ponižovat a ubližujeme jim. Podívej se, co jsi udělal. To jak sedíš za tím stolem? Bože, nevíš normálně držet tu lžičku, vše ti z ní padá. Celá si špinavá, to co si dělala? To jak ses oblékl? Můžeš mě alespoň na chvilku nechat, jak ti mám připravit oběd, když stále něco chceš?

Cítíte to tam? Když se na dítě podíváme a se zděšena, případně znechuceným výrazem ve tváři všimneme, že neumí ani lžíci pořádně držet v ruce, děláme z něj neschopnou lidskou bytost a ponížil ho. To dítě se cítí trapně. Stydí se a cítí se poníženě. Často to děláme i proto, že si myslíme, že takto dítě motivujeme k lepšímu výkonu.

Pokud bude těchto situací zažívat příliš, bude celý život cítit jakousi toxickou ostudu, která ho bude užírat zaživa. Bude se více zajímat o to, co si druzí myslí jako o to, co chce ono samo. Namísto vlastního vnitřního naplnění a spokojenosti se sebou samým bude hledat uznání zvenčí, uznání jiných osob. A za všechno, co mu nevyjde zcela dokonale, se bude stydět, jako kdyby udělalo největší chybu na světě.

Vžijte se do toho
Často to děláme i proto, že si myslíme, že takto dítě motivujeme k lepšímu výkonu. Je to ale skutečně tak? Vyzkoušejte si toto cvičení z knihy Pozitivní disciplína:

„Zavřete oči a vzpomeňte si na poslední situaci, nebo situaci z vašeho dětství, když se vás někdo snažil motivovat tím, že se nejprve postaral o to, abyste se cítili špatně. Vzpomeňte si, co přesně se stalo. Spojte se se svými pocity. Uvědomte si, co jste si tehdy mysleli o sobě, o té druhé osobě, o tom, jak se chovat v budoucnosti. Cítili jste se motivováni k lepšímu výkonu? Pokud ano, byl to dobrý pocit, nebo to byl pocit postaven na negativních pocitech ze sebe samého nebo z té druhé osoby? Cítili jste se motivováni vzdát se nebo se skrývat, abyste se vyhnuli ponížení v budoucnu? Nebo jste se chtěli stát závislým od uznání a vzdát se velké části sebe sama jen proto, abyste ulahodily druhým? „

Každý děláme chyby, a děti je dělají několikanásobně více, protože ony prostě ještě nevědí, jak se věci mají dělat. To nejsou malí dospělí, kterým stačí dvakrát říci a vše ovládají. Jsou to děti, které jsou zranitelné a více než křik potřebují podporu, aby mohli pokračovat.