Jako u každého dítěte, iu těch nadaných sehrává obrovskou roli prostředí; jinými slovy, vysoce inteligentní dítě vyrůstající v neadekvátním prostředí může mít horší život jako průměrné.

Když jsem chodila do školy, všimla jsem si, že známkování učitelů většinou neodpovědělo inteligencí žáka. Učivo se stačilo „našprtat“ a nikoho nezajímalo, zda dítě rozumí nebo umí informaci použít v běžném životě.

Za mnou v lavici seděl spolužák – trojkár, který četl knihy, určené pro mnohem starších než děti na základní škole. Měl přehled, byl inteligentní, chytrý, ale trojkár, protože mu některé učivo připadalo zbytečné. A pak tu bylo pár jedničkáři, kteří se doma biflovali.

Neměli přehled, nečetli, jen ze strachu před hněvem rodiče a trestu učitele se úzkostlivě snažili o dobré známky ve všech předmětech. Vypovídají tedy známky o inteligencí? Pro většinu dětí platí, že vypovídají o výchově.

Jaké měl Jožko vysvědčení? Lepší či horší než ty? No to si tomu dal, to je ale otřesné vysvědčení, máš zaracha do konce prázdnin … Zdají se vám tato slova povědomé?
Co vlastně inteligence znamená?
Tím samozřejmě nechci říct, že všichni jedničkáři jsou šprti a všichni trojkári géniové, jen připomínám, že inteligenci nemůžeme posuzovat pouze z hlediska školních známek. Výzkumy dokazují, že nadané děti nemusí vykazovat nadání v měřitelných schopnostech.

Často jsou nadprůměrně inteligentní děti zaměřené na jeden obor, směr, zájem – vykazují skvělé výsledky co se jazyka nebo umění týče, ale v jiné oblasti mohou být průměrní.

Skladatel Wolfgang Amadeus Mozart byl hudební génius, jako osobnost byl však excentrický. Slavný spisovatel Franz Kafka byl zase asociální a uzavřený, bojující s vlastními démony.

Steve Jobs byl neposlušným dítětem, jehož geniální inovátorství zatlačilo do pozadí empatii a emoční inteligenci. Einsteinova rozdílné myšlení se taktéž vymykalo školním tabulkám. Nadané děti tedy nemusí mít bezproblémový život právě proto, že se vymykají normálu.

Prokletí nebo dar?
Nadané děti jsou zkoumány od nepaměti, avšak podle některých odborníků stále ne dostatečně. Prvním z výzkumů byla studie Lewise TERMAN z roku 1926. Z kalifornských škol sestavil vzorek 1500 dětí s IQ od 140 do 170.

Tyto děti sledoval a zkoumal několik let až do dospělosti ve snaze zjistit, zda vyšší inteligenční kvocient pomůže k lepšímu životu. Výsledky výzkumu vás možná překvapí; děti se v dospělosti sice měli finančně lépe (vydělávali v průměru dvojnásobek než průměrný člověk), ale mnohem častěji trpěli samotou a depresemi, měli horší vztahy, více rozvodů, a dokonce větší sklon k alkoholismu a sebevražedným pokusům.

Výzkum však nezohlednil úlohu výchovného prostředí – tento problém vyřešila až studia Joan Freeman, o kterém si povíme v odstavci níže.

Pokud využíváme schopnosti naplno, můžeme být i bez vysokého IQ spokojeni
Jak je to možné, že nadprůměrně inteligentní děti nemusí být šťastné? Protože mají většinou jiné zájmy než jejich vrstevníci. Hodně čtou, excelují v nějakém koníčku, malují a mají jiné znalosti a zájmy než jejich vrstevníci … jejich myšlení je vyspělejší, a z toho důvodu si s málokým svého věku rozumějí.

Jsou více přemýšlivé, šikovnější, zaměřené na cíl / koníček, takže nemusí být až tak oblíbené – zvyknou se ptát náročné otázky, které běžné dítě nenapadnou. Kolektiv a sociální život je však v životě dítěte nesmírně důležitý, proto trpí tím, že má problém začlenit se.

V případě pokud jej rodič nenaučil sociálním dovednostem, může být inteligentní dítě také šikanované. Oblíbenost a sociální schopnosti (jako výřečnost, smysl pro humor, cit pro lidi, empatie, přesně vědět co v níž situací říct …) je podle psychologů a sociologů častokrát lepším prediktorem úspěšného života. Rozhodující pro uplatnění v životě je právě emoční inteligence.

Americký psycholog Daniel Goleman tvrdí, že za vším, co dítě v budoucnu dokáže, je 20% inteligence a 80% EQ, tedy emoční inteligence. Ve většině profesí nám stačí k úspěchu průměrná inteligence; pokud využíváme své schopnosti naplno, můžeme být úspěšní.